Už jsem slyšel tolik nelichotivých komentářů o introvertech, že se někdy až bojím, že když přiznám barvu, budu vnímán jako někdo, kdo trpí nějakou nakažlivou chorobou.
- "Jsem introvert."
- "Vážně? To se mi nezdá. Vždyť mi přijdeš úplně normální."
Asi bych se i zasmál, kdyby to spíše nebylo smutné. Smutné proto, že existuje spousta introvertů, kteří skutečně myslí, že mají problém. Předsudky proti introverzi jsou v naší kultuře skutečně velice silné. Smysl pro humor nám může pomoci, avšak je těžké smát se něčemu, s čím jsme se doposud ještě sami nevyrovnali. Skutečně pomoci nám může na samém začátku to, že lépe pochopíme, v čem jsme jako introverti odlišní a proč. A tím se také budeme zabývat v tomto úplně prvním příspěvku.
Tak především, neexistuje žádný 100% introvert. Nikdo není pouze introvertní bez jakéhokoli náznaku extroverze. Lidské bytosti nejsou v žádném případě takto černobílé. Jsme složití jedinci, kteří se pohybují na škále introverze - extroverze podle toho, k čemu nás nutí situace a okolnosti. Nicméně, jak tvrdí psychologCarl Jung, ačkoli má každý introvertní i extrovertní stránku, jedna z nich vždy přebírá dominantnější roli.
Dále se můžeme podívat na introverzi a extroverzi jako na preferenci toho, co nás motivuje a stimuluje. Introverty unavuje přílišné množství interakcí s ostatními, například během společenských událostí. Samota je naopak posiluje. Pokud jste introvert, odpočinete si spíše v klidu a o samotě. V silném kontrastu k tomu se extroverti osvěžují právě interakcí s ostatními.
Introverti mají rádi soukromí a potřebují čas k přemýšlení. Čas, který tráví o samotě, jim umožňuje zpracovat myšlenky a pocity mnohem efektivněji. Své preference a pocity vnímají intenzivněji, pokud jsou stranou od ostatních. Extroverti si, naproti tomu, libují v kontaktu s ostatními a v aktivnosti.
Jung napsal, že v každém z nás se skrývají obě tendence. Považoval terapii za prostředek integrace těchto dvou protichůdných stránek do jedné celistvé osobnosti (koneckonců byl to psychoanalytik). Věřil však také, že běžně fungujeme na kontinuu intro/extroverze a nejlépe se dokážeme přizpůsobovat situacím, když jsme schopni se na něm pružně pohybovat sem a tam, a to nazýval ambiverzí. Nikdy však nepovažoval extroverzi za „zdravější“ normu. Introverze i extroverze pro něj byly naprosto v pořádku, přestože za ideální považoval flexibilitu. Tím se dostáváme k poněkud zkreslenému vnímání introverze dnes.
Kulturní předpojatost vůči introvertům
Zdá se, že se Jung snažil ukázat, že introverze je naprosto přirozená a normální. Ukázal, že přestože chování introverta, které je puzeno jeho vnitřním vnímáním spíše než vnější realitou, se může zdát poněkud svérázné, je tak vnímáno pouze proto, že naše kultura je ze své podstaty orientována extrovertně. Krátce řečeno, Jung si uvědomil, že západní kultury upřednostňují objektivitu a extroverzi. Tato předpojatost není dnes o nic menší, než byla v Jungově době. Psycholog Colin DeYoung ji nazývá „kultem extroverze“ (Helgoe & Laurie, 2010). V tomto kontextu jsou pak ti, kteří se dokáží dobře a směle prosazovat, označováni přívlastky jako „energický“, „pohotoví“ a „společenští“.
Pracovní inzeráty pak často hledají kandidáty právě s těmito vlastnostmi. Často se považuje za přinejmenším podivné se na chvíli zastavit a v tichosti popřemýšlet. V takovém prostředí pak mají introverti často tendenci obviňovat sebe sama. Jsou přece zvyklí přemýšlet, a co jiného by to bylo, než osobní selhání, když koktají a nejsou schopni řádného výkonu před tlupou neznámých lidí! Téměř 100% introvertů v jedné studii uvedlo, že se cítí „špatní“ (Laney, 2002).
Silné stránky introverta
Silné stránky introvertů jsou pevně zakotveny především v oblastech přemýšlivosti a tichosti. Vzhledem k tomu, že se introverti zabývají spíše duševní činností než sociálními interakcemi, bývají zpravidla opatrní, rozvážní a přemýšliví. V žádném případě to však neznamená, že by byli necitliví ke svému okolí. Právě naopak! Introverti mohou být dokonce citlivější na nuance v chování a intonaci díky vysoké úrovní vnímání a schopnosti nadšeně poslouchat. Dávají přednost pomalejšímu tempu než extroverti, kterým akce dodává energii. Výhodou pomalejšího tempa je, že umožňuje lépe zpracovat a splnit úkol a vyhnout se chybám z uspěchanosti.
Pokud se introverti rozhodnou mluvit o svých pocitech, bývají upřímnější. To je společně s pozorným nasloucháním obrovskou výhodou při budování důvěry. Jejich soustředěnost a plné nasazení je důležitou pracovní kompetencí. Tyto silné stránky – soustředěnost, rozvážnost a přemýšlivost – podporují vynalézavost a nápaditost a pomáhají introvertům přicházet s řešeními problémů.
- "Jsem introvert."
- "Vážně? To se mi nezdá. Vždyť mi přijdeš úplně normální."
Asi bych se i zasmál, kdyby to spíše nebylo smutné. Smutné proto, že existuje spousta introvertů, kteří skutečně myslí, že mají problém. Předsudky proti introverzi jsou v naší kultuře skutečně velice silné. Smysl pro humor nám může pomoci, avšak je těžké smát se něčemu, s čím jsme se doposud ještě sami nevyrovnali. Skutečně pomoci nám může na samém začátku to, že lépe pochopíme, v čem jsme jako introverti odlišní a proč. A tím se také budeme zabývat v tomto úplně prvním příspěvku.
Tak především, neexistuje žádný 100% introvert. Nikdo není pouze introvertní bez jakéhokoli náznaku extroverze. Lidské bytosti nejsou v žádném případě takto černobílé. Jsme složití jedinci, kteří se pohybují na škále introverze - extroverze podle toho, k čemu nás nutí situace a okolnosti. Nicméně, jak tvrdí psychologCarl Jung, ačkoli má každý introvertní i extrovertní stránku, jedna z nich vždy přebírá dominantnější roli.
Dále se můžeme podívat na introverzi a extroverzi jako na preferenci toho, co nás motivuje a stimuluje. Introverty unavuje přílišné množství interakcí s ostatními, například během společenských událostí. Samota je naopak posiluje. Pokud jste introvert, odpočinete si spíše v klidu a o samotě. V silném kontrastu k tomu se extroverti osvěžují právě interakcí s ostatními.
Introverti mají rádi soukromí a potřebují čas k přemýšlení. Čas, který tráví o samotě, jim umožňuje zpracovat myšlenky a pocity mnohem efektivněji. Své preference a pocity vnímají intenzivněji, pokud jsou stranou od ostatních. Extroverti si, naproti tomu, libují v kontaktu s ostatními a v aktivnosti.
Jung napsal, že v každém z nás se skrývají obě tendence. Považoval terapii za prostředek integrace těchto dvou protichůdných stránek do jedné celistvé osobnosti (koneckonců byl to psychoanalytik). Věřil však také, že běžně fungujeme na kontinuu intro/extroverze a nejlépe se dokážeme přizpůsobovat situacím, když jsme schopni se na něm pružně pohybovat sem a tam, a to nazýval ambiverzí. Nikdy však nepovažoval extroverzi za „zdravější“ normu. Introverze i extroverze pro něj byly naprosto v pořádku, přestože za ideální považoval flexibilitu. Tím se dostáváme k poněkud zkreslenému vnímání introverze dnes.
Kulturní předpojatost vůči introvertům
Zdá se, že se Jung snažil ukázat, že introverze je naprosto přirozená a normální. Ukázal, že přestože chování introverta, které je puzeno jeho vnitřním vnímáním spíše než vnější realitou, se může zdát poněkud svérázné, je tak vnímáno pouze proto, že naše kultura je ze své podstaty orientována extrovertně. Krátce řečeno, Jung si uvědomil, že západní kultury upřednostňují objektivitu a extroverzi. Tato předpojatost není dnes o nic menší, než byla v Jungově době. Psycholog Colin DeYoung ji nazývá „kultem extroverze“ (Helgoe & Laurie, 2010). V tomto kontextu jsou pak ti, kteří se dokáží dobře a směle prosazovat, označováni přívlastky jako „energický“, „pohotoví“ a „společenští“.
Pracovní inzeráty pak často hledají kandidáty právě s těmito vlastnostmi. Často se považuje za přinejmenším podivné se na chvíli zastavit a v tichosti popřemýšlet. V takovém prostředí pak mají introverti často tendenci obviňovat sebe sama. Jsou přece zvyklí přemýšlet, a co jiného by to bylo, než osobní selhání, když koktají a nejsou schopni řádného výkonu před tlupou neznámých lidí! Téměř 100% introvertů v jedné studii uvedlo, že se cítí „špatní“ (Laney, 2002).
Silné stránky introverta
Silné stránky introvertů jsou pevně zakotveny především v oblastech přemýšlivosti a tichosti. Vzhledem k tomu, že se introverti zabývají spíše duševní činností než sociálními interakcemi, bývají zpravidla opatrní, rozvážní a přemýšliví. V žádném případě to však neznamená, že by byli necitliví ke svému okolí. Právě naopak! Introverti mohou být dokonce citlivější na nuance v chování a intonaci díky vysoké úrovní vnímání a schopnosti nadšeně poslouchat. Dávají přednost pomalejšímu tempu než extroverti, kterým akce dodává energii. Výhodou pomalejšího tempa je, že umožňuje lépe zpracovat a splnit úkol a vyhnout se chybám z uspěchanosti.
Pokud se introverti rozhodnou mluvit o svých pocitech, bývají upřímnější. To je společně s pozorným nasloucháním obrovskou výhodou při budování důvěry. Jejich soustředěnost a plné nasazení je důležitou pracovní kompetencí. Tyto silné stránky – soustředěnost, rozvážnost a přemýšlivost – podporují vynalézavost a nápaditost a pomáhají introvertům přicházet s řešeními problémů.
- Orientovaný na úkol spíše než na sociální interakce
- Opatrný
- Rozhoduje se plánovitě a analyticky
- Diplomatický
- Nevyhledává pozornost, pokud k tomu nemá dobrý důvod
- Plně se angažuje v úkolech, konceptech a nápadech
- Dobře se vyjadřuje písemně
- Vyhledává fakta a provádí výzkum
- Soustředěný
- Když s něčím souhlasí, je to upřímné
- Dobrý posluchač
- Nezávislý, nepotřebuje ani nechce dozor a neustálé potvrzování
- Introspektivní, sebezpytující
- Zřetelně vnímá nuance
- Zachovává důvěrnost vůči klientovi i firemním informacím
- Tichý a efektivní
- Přemýšlivý
- Rezervované chování v profesních situacích
- Respektující teritorium ostatních
- Odpovědný
- Úspěchu dosahuje pílí a pracovitosti, nikoli politikařením
RSS Feed
