MÝTY O INTROVERZI (1. část)

Charakteristické vlastnosti introverta jsou často předmětem nejrůznějších mýtů. Lidé rádi škatulkují a kategorizují a škatulky, ve kterých se ocitají introverti, nejsou mnohdy lichotivé. Kolikrát jsme již slyšeli hodnocení typu „Ona je prostě plachá“, „Musíš být trochu otevřenější“. A i když se jedná o nepravdy, často jim sami podléháme a chováme se podle nich, čímž hatíme své vyhlídky na úspěch. Je proto důležité o těchto mýtech vědět, vyvrátit je a usnadnit tak vlastní transformaci. Zde jsou ty nejčastější:

1. Introverti jsou plaší. Plachost a ostýchavost jsou vlastnosti, kterými jsou introverti častováni zdaleka nejvíc. Tato dvě slova dokonce používáme jako zaměnitelná synonyma. Je zde však rozdíl. Zatímco mnoho lidí může být introvertních i plachých zároveň, ne všichni introverti jsou plaší. A někteří plaší lidé jsou ve skutečnosti extroverty. Mezi introverzí a plachostí neexistuje žádný přímý vztah. Korelační (vzájemný) vztah je v nejlepším případě jen mírný. Mohou je sice spojovat jisté rozpaky v sociálních situacích, avšak ty mají různý stupeň i původ. Pochopení rozdílu mezi plachostí a introverzí je velice důležité při identifikaci a přípravě strategií lepšího fungování ve všech oblastech života. Plachost a introverze zahrnují celou paletu projevů chování, a ne všechny tyto projevy budeme schopni pozorovat u všech. Plachost – Plachost jsou ve svém základě rozpaky v přítomnosti druhých způsobené nesmělostí, přílišnou sebekontrolou, nedostatek sociálních dovedností doprovázený úzkostí a strachem. Máte strach, že budete zkoumáni, posuzováni, což jsou i spouštěče plachosti, tj. situace, ve který může být člověk sledován a hodnocen. Sem patří i provádění úkolů, testování, veřejné projevy, příspěvky na schůzích, styk s autoritami, i pouhý společenský rozhovor. Lze na sobě pozorovat i fyzické projevy plachosti – zrychlený tlukot srdce, pocení, červenání se. Plachost lze překonat psychoterapií a jinými typy sebezkoumání a uvědomování. Introverze je nevyléčitelná. Prostě proto, že to není nemoc.
2. Introverze je porucha. Lidé si kupodivu často myslí, že introverze je psychologická porucha. Odtud také pramení případná stigmatizace, že jsou introverti nenormální, antisociální či duševně choří. Je to právě toto nebezpečné nálepkování, které znesnadňuje některým lidem přijmout svoji introvertnost. Toto stigma je nutí napravovat svoji osobnost, i když o žádný problém nejde. Introverze není nemoc v žádném případě. Mezi introverzí a plachostí je to spíše plachost, která může být poruchou. Jako introvert si vybíráte, kdy se uzavřete do sebe, avšak když je třeba, komunikujete s vnějším světem. A na rozdíl od plachosti, když si zvolíte sociální interakci s vnějším světem, nepociťujete strach či úzkost. Pravdou je, že stejně jako extroverti, potřebujeme lásku a lidský kontakt. Jsme rádi mezi přáteli, i když stimulace z vnějšího světa není pro nás až tak důležitá. Potřebujeme také čas o samotě, abychom se dobili. 
3. Introverti neradi mluví. Jsou nudní. Nejde o samotné mluvení, které nemají introverti rádi. Vyhýbají se společenským konverzacím. To je jim jaksi vrozené. Může za to do značné míry fungování mozku, protože studie ukazují, že u introvertů se zapojuje více přední mozek. Ten je odpovědný za komplexní myšlení. Takže pokud se introverti rozhodnou promluvit, musí to mít nějaký smysl. Mysl introverta považuje společenskou konverzaci za plýtvání energií a zdroji. Naše mozky jsou stvořeny ke složitějšímu myšlení, takže společenskou konverzaci považují za rušivý zásah. Tento druh konverzace prostě nepovažují za stimulující a příjemný a pro introverty je kreativita velmi důležitá. Chcete-li s introvertem začít konverzaci, mělo by to být o tématu, které je relevantní, smysluplné a duševně stimulující, při kterém může introvert zapojit své dovednosti kritického myšlení. 
4. Introverti se vyhýbají mluvení na veřejnosti. Strach z veřejného projevu ovlivňuje většinu lidí, bez ohledu na osobnostní typ. V průměru až 75% lidí se obává veřejného projevu. Mějte na paměti, že introvertů je v populaci polovina. Mimochodem procento introvertů v populaci je rovněž předmětem mýtu, který si žije svým vlastním životem. První výpočet počtu introvertů a extrovertů v populaci založený na stratifikovaném vzorku populace a provedený v roce 1998 společností Myers-Briggs odhalil, že ve Spojených státech je 50,7% introvertů a 49,3% extrovertů! Existují i introverti, kteří mohou snadno mluvit na veřejnosti, zatímco jejich extrovertní protějšky se třesou nervozitou. A platí to samozřejmě i naopak. 
5. Introverti zřídkakdy vycházejí na veřejnost. Toto je jedna z nejběžnějších mylných představ o introverzi. Lidí s tímto typem osobnosti samozřejmě chodí do společnosti, jen v ní netráví tolik času. Jakmile udělají, co potřebují, nemůžete od nich očekávat, že se budou někde jen tak zdržovat. Okamžitě zamíří domů, aby dobili baterky. Interakce na veřejnosti je to, co introvertům vysává nejvíce energie. Potřebují energii obnovit a to mohou udělat jen tak, že stráví určitý čas sami. Navíc, introvertní mysl dokáže zpracovat informace a zkušenosti velice rychle, takže necítí potřebu se ve vnějším světě zdržovat nijak dlouho. 
6. Introverti chtějí být pořád sami. Pro introverty je samozřejmě přirozenější být sami, ale i oni touží po společnosti druhých lidí. Na rozdíl od extrovertů však raději tráví čas s několika vybranými přáteli. Nenavazují snadno vztahy a přátelství. Své vztahy budují jeden po druhém. Je to proto, že těmto lidem nevadí neustále přemýšlet. Analyzují a rádi řeší problémy. Často jsou také typem, kterému nezáleží na tom, co si o nich ostatní myslí. Buď je budou brát takové, jací jsou nebo ať je nechají na pokoji. Neznamená to však, že jsou naprosto lhostejní k budování vztahů. Rovněž chtějí společnost, ale ne tak intenzivně jako extroverti. 
7. Introverti jsou podivíni. Společnost je snadno označuje jako tiché blázny, i když jsou naprosto normální jako extroverti. Mimochodem, ujišťuji vás, že extrémně extrovertní člověk působí někdy na introverta také jako, že se úplně zbláznil. Mám jednu takovou kamarádku (ano, i jako introvert mám extrovertní přátele), a po hodině strávené s ní potřebuji více času než obvykle na regeneraci a samotu si náležitě užívám. Mnoho introvertních lidí nejde takříkajíc s davem. Odchylují se tak od normy (statistické, která je určena množstvím) a řídí se vlastními standardy. Zřídkakdy najdete introverta, který zakládá svá rozhodnutí na popularitě či nějakém trendu. Svá rozhodnutí zakládají výhradně na myšlenkách a analýze. A protože se mohou tato rozhodnutí lišit od standardu, ostatní je okamžitě označí za podivíny. 
8. Introverti nenávidí lidi. Je to vlastně přesně naopak. Pokud jde o lásku k lidem, je mnohem intenzivnější a méně povrchní než u extrovertů. I zde však dávají znovu přednost několika vybraným jedincům. A svým přátelům jsou zuřivě oddáni. Lidé si jejich respekt musí nejprve zasloužit a pak se mohou stát jejich přáteli. Pokud se jim to povede, mohou od nich očekávat doživotní přátelství. 
9. Introverti jsou nezdvořilí. Je rozdíl mezi nezdvořilostí a mluvením přímo k věci. Introverti mají silnou tendenci mluvit přímo k věci. To však neznamená, že by byli hrubí. Říkají upřímně, co mají na mysli a přáli by si, aby ostatní byli stejně upřímní a opravdoví. Nicméně, přímost není vždy všemi doceňována, a často je vnímána jako hrubost. To je také jedním z důvodů, proč je pro introverty obtížnější se socializovat. Pokusy zapadnout do nějaké společnosti jsou pro ně prostě příliš vyčerpávající. 
10. Introverzi lze napravit tím, že se introverti budou snažit proměnit v extroverty. Tak především, introverze není „napravitelná“. Již jsme jednou řekli, že nejde o nemoc. Jde o preferenci, osobnostní typ. Introverti musí přijmout a respektovat svoji osobnost. Jsou však situace, kdy jim introverze může způsobovat problémy. K překonání těchto problémů mohou dočasně zvolit strategie, které jim pomohou adaptovat se na tyto situace. Jde tedy o dočasnou transformaci. Strategie dočasné konverze na extroverta jsou součástí tohoto blogu.