Jedna věc mě začala zajímat až zpětně. Ke komu se ostatní vracejí, když potřebují něco opravdu rozhodnout. Všiml jsem si, že to často nejsou ti nejviditelnější lidé. Nejsou to ti, kteří nejrychleji reagují nebo nejlépe "vyplňují" prostor svou osobností. Jsou to právě lidé, za kterými se chodí potichu. Když je potřeba hlubší názor. Když je potřeba domyslet detaily. Když někdo potřebuje vědět, jestli rozhodnutí udělat či ne. Tohle jsem zažíval i sám u sebe. Nebyl jsem ten, kdo

Nejsem člověk, který by na poradě (a i jinde) automaticky zabral prostor. Nikdy jsem nebyl ten, kdo potřebuje mluvit první, reagovat na všechno a okamžitě ukázat, že je "in". Spíš poslouchám. Skládám si věci dohromady. A mluvím ve chvíli, kdy mám pocit, že to má smysl. Dlouho jsem si myslel, že tohle je i v práci normální. Až později jsem pochopil, že v mnoha firmách to normální není. Nebo přesněji: normální to být může, ale často se to špatně interpretuje. Tichý člověk může

Na poradě mluví jeden člověk pořád dokola. Má názor na všechno. Reaguje rychle. Je slyšet. Vedle něj sedí někdo, kdo skoro nemluví. Pozoruje. Přemýšlí. Řekne jednu větu za deset minut. A často přesnější a pregnantnější než těch deset předtím. Přesto když se rozhoduje o povýšení, většinou vyhraje ten první. Je prostě víc vidět. Je angažovanější. Dává do toho všechno. Viditelnost není výkon. Jen si to pletete. V mnoha firmách se výkon nehodnotí přímo. Hodnotí se jeho zástupné s